„Pamatuju si, jak jsem jednoho večera v roce 1994 málem spadnul z postele, když jsem v příloze Reality časopisu Ekonom objevil přívětivou fotku našeho zámku zalitého rudým sluncem. Začal jsem větřit, ale cenovka pod obrázkem byla zoufalá.“ Vzpomínka na zámek se znovu vynořila o dva roky později. Cena klesla, zato chátrání pokročilo: „Po válce objekt fungoval jako učiliště, později jako škola v přírodě a od sedmdesátých let ležel ladem. Propotáceli jsme se zámkem a viděli jsme celou tu zkázu naráz: vzduté parkety, plísně, táflování natřené emailem a zřícené stropy. Zhluboka jsem dýchal. Začal ve mně vítězit pocit, jako bych vzal rodinu z bytu, dovedl ji do jeskyně a řekl: „Tady teď budeme žít. Já něco ulovím.“ Třináctiletý syn Vojta prý tehdy tátu tahal za rukáv: Koupíme to? A Marcela Lažanská si prý v duchu myslela: Tohle snad nebude chtít… „První rok jsme tu o víkendech bivakovali v jedné místnosti a živili se polévkami z pytlíku. Najali jsme místní firmičku, která sestávala ze sedmi lopat, dvou omlácených míchaček a sedmi lidí. Ti se do zámku zavrtali na šest let,“ nenechá nás Vladimír na pochybách, jak se tehdy rozhodl: „Zámek je zvláštním druhem vlastnictví, kterému říkám svěřenectví. Nelze ho jen tak obejmout.“
Zato když sem dnes přijedete, můžete si prohlédnout zrestaurované interiéry a park, zavzpomínat na Karla Čapka, který tu svého času působil jako vychovatel, žasnout nad nástropní olejomalbou od Petra Brandla nebo ochutnat pivo z obnoveného zámeckého pivovaru. Při návštěvě si dobře prohlédněte průvodce – bude jím nejspíš někdo ze současných majitelů, potomků starého českého rodu, který má souvislou genealogii od roku 1534.
Tisk článku » | Poslat článek »
