„Sběratelství začíná v momentě, kdy chlapeček najde kamínek a dá si ho do kapsy,“ tvrdí Jan Neubert. On sám si začal hrát s fotoaparáty už někdy v pěti letech a své první kolo měl ještě dřív. Brzy se je naučil také sám montovat – to když mu rodiče koupili v bazaru model, který se vyvážel v dílech do Indie. Tuto schopnost od té doby mnohokrát zúročil. Zachránil už desítky bicyklů. „Jak je železná neděle, tak vyrážím,“ vykládá s úsměvem. „Je mi těch vyhozených věcí líto. Mnohé z nich stačí opravit, a mohou ještě normálně sloužit.“ Jan se zkrátka nesmířil s konzumní společností, jejímž krédem je použít a zahodit. Jeho sběratelská vášeň se nesoustředí jenom na kola a foťáky. Krabice ve sklepě jsou plné předmětů, jejichž funkci dokáže už jen málokdo rozluštit. Jsou tam bizarní otvíráky sklenic, pražičky kávy, obouváky, ocílky, tvořítka na těsto… Také jeho vlastní tvorba má svým způsobem sběratelský charakter. Z nalezených odpadových materiálů vyrábí originální plastiky. Válec z čerpadla a výfukové potrubí z moskviče mohou znovu ožít v roli podstavce pro hodiny. Jako profesionální fotograf sbírá portréty lidí, vzpomínky z cest, digitalizuje staré fotografie z rodinného alba. Konzervuje příběhy obsažené ve snímcích i předmětech.
Do sedla!
Tvrdí, že jich má maximálně šedesát, ale na první pohled je jasné, že jich je mnohem víc. U Neubertů jsou kola všude. Je jich plná jedna místnost v suterénu, visí v přístěnku pod střechou a nejnovější úlovky, nebo naopak zasloužilé mazánky si Jan vozí domů, do obýváku, aby se jimi mohl těšit. Nevnímá je ale jen jako dekoraci: recykluje je. Na těch pojízdných neohroženě brázdí povodí Berounky, pochroumaná opraví a nevyléčitelné pacienty rozebere a použije jako dárce orgánů pro nadějnější případy. Za ta léta, která s koly strávil, zná dobře výhody i nešvary jednotlivých modelů. Je tedy schopen z kousků, které jiní odsoudili do šrotu, sestavit ideální velocipéd. Vykuchané části bicyklů – například ručně prošívaná kožená sedla – navíc působí jako samostatná výtvarná díla, která fascinují dokonalostí i funkčností tvarů.Vyletí ptáček
Vášeň pro fotografii má u Jana Neuberta svoji historickou příčinu. Jeho předci se jí věnovali už před sto třiceti lety. Janův dědeček například dokumentoval bojiště první světové války. Právě po něm zdědil fotoaparáty, které se staly základem jeho sbírky. Ostatní unikátní kousky většinou od někoho dostal. „Když se moji známí dozvěděli, že sbírám foťáky, začali mi nosit svoje staré aparáty, které jim bylo líto vyhodit. Já jsem je vyčistil, opravil a vystavil do vitríny. Když ke mně přijdou dneska, jsou překvapeni, jaký skvost mi vlastně svěřili,“ vypráví.Neopouštěj staré věci pro nové
Tisk článku » | Poslat článek »
