Chci se podělit o své zkušenosti s jednáním na Úřadě práce pro Prahu X. Když jsem se po opuštění předchozího zaměstnání hlásila na tento úřad, netušila jsem, že se setkám s takovou neochotou a nezájmem o pomoc při hledání zaměstnání. Pro každého člověka je ztráta zaměstnání nepříjemná událost a od úřadu práce čeká, nebo alespoň já jsem čekala - pomoc. Úřednice ke které jsem byla přidělena mi pomocnou ruku ovšem nenabídla. Naopak, moji kvalifikaci, což jak sama vím není vysokoškolský diplom, ale pouze maturita, praxe z předchozích zaměstnání a základy anglického jazyka, považovala za nedostačující. Její jednání bylo velice hrubé a nekorektní. Při jedné návštěvě jsem čekala přes hodinu na moji složku kterou měl údajně podepisovat ředitel, jenže po hodině se otevřely dveře a úřednice s provinilým úsměvem pronesla, že desky měla na stole a pouze je přehlédla. Zapřela jsem vše, co jsem jí od plic chtěla povědět a řekla, že i to se může stát. Na každou návštěvu jsem objednaná na konkrétní hodinu, ale vždy čekám nejméně půl hodiny. Ostatní dveře u jiných úřednic se skoro nezastaví a u 'mé' se tvoří shluky lidí. Mimochodem zlověstné pohledy vycházejících kolegů, hledajících také práci mně utvrzují, že asi ani oni nenašli to co hledali, natož práci. Měla jsem za to že lidé, pracující na těchto pozicích musí mít vystudovaný nějaký sociální obor nebo alespoň přirozené sociální cítění a schopnost jednat s lidmi. Ne, nepříjemné odsekávání na otázky, nulové podávání informací, žádná, byť alespoň malá útěcha a vlídné slovo jsou pro tuto paní naprosto typické. Chápu, že se setkává denně se spoustou lidí, kteří hledají práci, ale pokud nedokáže svoje nálady, nelibost a chmury udržet v sobě a dává je na odiv všem hledajícím, tak si myslím, že tuto svoji práci vůbec nepochopila a tudíž by jí neměla vykonávat. Při dvou posledních návštěvách jsem dostala doporučenku na místa, která už byla skoro 14 dní obsazená. Musela jsem se ale na obě adresy dostavit a nechat si potvrdit obsazení pracovní pozice, aby mi na úřadě věřili. Před pár dny jsem podepsala pracovní smlouvu ve firmě, kterou jsem si našla ovšem sama bez pomoci úřadu a její velice 'milé' úřednice. Doufám, že s touto ženou už nikdy nebudu muset jednat.

Nedávno jsem se stěhovala meziměsto,takže mě čekala změna všeho.Banka proběhla v pohodě,lékaři taktéž a nastal průšvih občanský průkaz.Což o to,při vstupní "prohlídce" proběhlo vše bezvadně,úřednice milé,blbce ze mne nedělaly...a za tři týdny jsem si šla pro nový.Vyzvednu,poděkuji...a na chodbě zjistím,že díky chybě v rodném listě jsem chlap.Hup zpátky do kanceláře a tam proti mně stál opravdový mužský.Na mé upozornění,kde se chyba vloudila se mě zeptal-A jste si jistá?Nevím,co tím chtěl básník říci,ale mladý muž by zřejmě potřeboval brýle.Jako chlap opravdu nevypadám.Důkaz mám-velikost podprsenky 85D. Ale navrhuji jiné téma-zážitky s úřednicemi ze sociálky.To by bylo počtení.Třeba ta moje mi nedokázala poradit se žádostí o výživné. Přeju krásný den a pevné nervy.

můj zážitek je opakovaný s Obecním úřadem Bavorov.Kde úřednice dělají ůčestů svému jménu. zastupitelnost je nulová,protože paní A,nerozumí tomu,co dělá paní B.případně nerozumí vůbec ničemu. a např.kvůli občanskému průkazu tam pak chodíte i 5x. při každé návštěvě jen přemýšlím o protekci a známostech,kdo tam takto "schopné" úřednce dosadil.

Tak nevím, ale myslím, že léto, oddych a dovolenkování by si člověk neměl kazit běháním po úřadech. Na to snad budou vhodnější podzimní a zimní depresivní dny! Přesto existují instituce, kterým se člověk nevyhne - např. Česká pošta. V poslední době jsem tam několikrát zavítala a měla jsem vždy štěstí. Nevím, jestli to bylo tím, že bylo u okýnek méně lidí než obvykle, ale když jsem pracovnici za přepážkou oznámila, že "toho mám víc"a vypadá to i na delší odborný výklad a vyplňění několika formulářů, usmála se a přívětivě se mnou spolupracovala, dokonce mi to, co nevěděla, vyhledala. Nakonec mi popřála hezký zbytek dne a usmála se!!!! Takže paráda!

HNed po škole jsem několik let byla úředníkem na městském úřadě a můžu zodpovědně říci, že jsem odcházela s naprostým pocitem znechucení z "občana na úřadě". Již nikdy více!! Nikdy jsem ještě nezažila tak rozmarnou sortu lidí, kteří ke mně chodili. Téměř každý den byl dobrodružstvím ... Dost často se stávalo, že "občan" musel být vyveden policisty, protože ohrožoval zdraví a majetek úředníků i ostatních lidí v okolí. Tolik osob s různými opravdovými duševními poruchami, alkoholiků, agresivních jedinců a různých jiných sociopatů jsem ještě nepoznala. Lidé u mne tu omdlívali, tam dostávali epileptické záchvaty, případně se mne občas pokoušeli profackovat. Sem tam to občan i proložil trestním oznámením nebo stížností k ombudsmanovi......no, prostě docela komedie. Můžu ale říci za sebe i za své bývalé kolegy, že jsme se vždycky snažili všem vyjít vstříc a být milí a příjemní jak jen to šlo, což se občas opravdu i při vší snaze nedalo. Jestliže vám totiž na úřad přijde občan již předem natlakovaný z toho, že jde na úřad a že musí jednat s tím mizerným, líným úředníkem, kterého si platí z daní, pak netrvá dlouho a po pár minutách dojde k k naplnění fyzikálního zákona o akci a reakci a je oheň na střeše. Ne všude jsou líní a neschopní úředníci, jen některá místa jsou prostě příliš exponovaná. Já nyní dělám práci , která mne baví, je to dost podobné tomu, co jsem dělala, ale nyní do kontaktu s občanem nepřijdu a jsem tomu srdečně ráda. Těm co nejvíce na úředníky brblají, bych přála pořádnou brigádu, třeba na stavebním úřadě nebo na sociálních dávkách. Přestupky a stížnosti jsou taky hustý, tam se to mele dost slušně.

Já mám zkušenost z pošty. Před několika lety jsem si chtěla vyřídit přístup k účtu přes internet. Jelikož mám ČSOB - poštovní spořitelna, šla jsem na poštu. Asi 3/4 hodiny se dvě pracovnice radily, co by vlastně poradily mně, protože o tom neměly ani páru. Prohledaly hromadu papírů a lepených sešitů, až se mně jedna zeptala: A počítač doma máte? Protože na to je potřeba počítač! Tak aspoň nějakou informaci jsem se dozvěděla, ikdyž ne přesnou - počítač doma mít nemusím, přihlásit se můžu z kteréhokoliv jiného, třeba i internetové kavárně. Na tuto poštu chodím velice nerada a jenom v nouzi nejvyšší. Už jsemtam nebyla víc jak rok. Hezký večer a jenou dobré úředníky.

Můj zážitek je, soudě podle většiny příspěvků, které je možné na těchto stránkách číst, rozhodně netypický. Udělala jsem velmi dobrou zkušenost s Úřadem práce v Ostravě - Porubě. Rozhodla jsem se jako mnoho jiných absolventů po ukončení studia zařadit do řad uchazečů o zaměstnání. Na úřad jsem šla po mnoha předchozích negativních zkušenostech s jinými státními institucemi se staženým žaludkem a podklesávajícími koleny, ale hrůzná scéna se nekonala. Byla jsem nucena vyplnit hned několik formulářů, které se ze zcela nepochopitelných důvodů lišily jen v několika málo detailech. Po chvíli se navíc vytvořil hlouček osob pokoušejících se společnými silami zjistit z vyvěšených vzorů, co že to vlastně máme do příslušných kolonek formuláře napsat. Z vyplňování dvou banálních lejster se tak stala "zábava" na více než půl hodiny. Nakonec se však vše v dobré obrátilo. Za přepážkou seděl milý, trpělivý a usměvavý úředník - světe div se !!! Pomohl mi opravit chybně vyplněné údaje a ochotně se jal zjišťovat vše potřebné k vyřešení mé nestandartní situace. Nakonec mě poslal za kolegyní, nutno dodat neméně přívětivou a ochotnou. Výsledkem této návštěvy úřadu bylo tedy nejen optimální řešení mé situace, ale také nepopsatelně lepší nálada, než při mém příchodu na půdu uvedené instituce. Domnívám se (a jistě je možné s mým názorem polemizovat), že v regionu "dálného severovýchodu" sužovaném vysokou nezaměstnaností jsou úředníci rádi, že mají práci, tudíž se podle toho také chovají. Za takových okolností se (alespoň mně) nedostatky ve vzhledu a vybavení interiéru úřadu jeví zcela nepodstatnými.

Naštěstí spíše úsměvný "zážitek" jednoho mého kamaráda. Po rozvodu se odstěhoval a žije v podnájmu. Jelikož netušil, jak dlouho mu tenhle podnájem vydrží, přihlásil si trvalé bydliště raději na Obecní úřad a poštu nechává dosílat na P.O.Box ... Jedna aktivní "logicky uvažující" úřednice po shlédnutí adresy trvalého bydliště nelenila a na obálku napsala: Pan XY - bezdomovec.

Návštěvu jakéhokoliv úřadu beru jako velmi nepříjemnou věc, a proto se před každou takovou "výpravou" posilním 2 čokoládami pro lepší náladu a optismismus

Když jsem šla nedávno na poštu, tak jsem čekala, až na mě dojde konečně řada. Když se tak stalo, shýbla jsem se k okénku. Paní za ním mě ale odbyla: "Vypadáte jak moje tchyně, takže promiňte, ale nemohu se Vám věnovat."! Zrudla, a odběhla. Dodnes nechápu, jestli se mi to jenom zdálo, nebo opravdu to myslela vážně, a nešlo o vtip. Musím tedy konstatovat, že tchyně asi opravdu ovlivňují náš život...

dobrý den, i já bych chtěla přispět svou troškou do mlýna... to, že úředníci si vás neustále přehazují jako horký brambor-na to jsem si už zvykla, možná za to ani nemůžou-prostě musí jen respektovat příkazy,ale to že se neumí chovat lidsky, a že si na nás vybíjí zlost, to už hraničí.. Je to rok zpátky, kdy jsem byla nucena jít na finančí úřad i se svou tehdy 3 letou dcerou.Jako naschvál byla Markétka protivná, no aby taky ne, předemnou fronta asi na 2 hodiny,. Po první hodině začala být dcera nevrlá, a dala se do pláče, že chce domů.Nebrečela zase tak nahlas, ale asi to slyšet bylo,protože z kanceláře vyběhla úřednice a zařvala:ztište to dítě!!! Zůstala jsem na ni zírat a pak jsem jen vyhrkla"ale paní to není rádio, ztišit na povel nejde.Asi jsem paní svou odpovědí zaskočila , ale pak začala řvát něco v tom smyslu, že proč ji tahám sebou, ať ji nechám doma, a takové řeči, když jsem se ji snažila vysvětlit, že zrovna nemám hlídání, ještě něco řekla v tom smyslu, že malá je přece už velká dost, že se mohla pohlídat sama. A pak bouchla dveřmi,Lidi co seděli v čekárně nechápali stejně jako já.Nakonec se málem pobili, aby mě pustili do předu, a jediné štěstíí bylo, že jsem nemusela k té paní, která měla tak skvělé rady.

Dovolte mi, abych i já se s Vámi podělila o zážitek z prostředí úřadu :-) Jak se tak občas stává (alespoň mně) posílaly si mě úřednice jako pingpongový míček. Stále jsem přecházela od jedné k druhé (jednou mi chybělo správné potvrzení, podruhé jsem si nejprve musela vyzvednout správný formulář, který mají jen...) a tak. Situace byla o to horší, že přechod se nekonal pouze v rámci jedné budovy ale i mezi budovami... Vždy při příchodu do hlavní budovy jsem musela projít kolem vrátnice s policistou (jednou z vyřizovacích budov byla budova soudu). Poprvé jsem pouze pozdravila, na otázku zda-li mám zbran jsem odpověděla, že ne a v pořádku prošla... Prošla jsem i podruhé, potřetí... Naposledy už jsem byla zřejmě velmi podezřelá (věřím tomu, myslím, že v upocených šatech, rozmazaných stínech, rozdrbaných vlasech a obličeji rudém vzteky jsem ani jinak působit nemohla). Policistovi-vrátnému došla trpělivost, svou otázku ohledně zbraně už neopakoval a rovnou se sápal mo mé kabelce... Za chvíli jsme si role začli měnit.. Policista se nejprve opotil, poté zbledl a nakonec zčervenal... V kabelce jsem měla nůž (samozřejmě pro situaci, kdy si potřebuji rozkrojit dalamánek, protože jsem stále na cestách a obvykle jím v běhu), velké nůžky (stříhala jsem si při čekání obrázky pro děti) a šroubovák (to proto, že se mi zasekla palubní deska a já v ní měla složenku...) S úsměvem jsem odpověděla, že opravdu v kabelce žádné zbraně nemám, mou zbraní mohou být tak akorát mé ruce a možná ostrý jazyk (tak občas soudí druzí)... Jediná zbraň byla v igelitce, do které se dotyčný vrátný ani nepodíval (cestou jsem se rychle stavila ve stánku pro plyšového méďu a pistolku na vodu pro své malé příbuzné u kterých jsem vydýchávala celodenní pendl po´úřadech)... Nakonec jsem se se známými celkem nasmála...

Nerada chodím vyřizovat věci na úřady - úřednice se nepřetrhnou a nechávají obyčejné občany čekat, obyčejní smrtelníci předbíhájí seč můžou - to mi vadí, pokud se to děje zrovna mně. Jednou jsem to ale nevydržela a vynadala jsem chlapíkovi, který byl tak 2x starší než já, který se snažil předběhnout paní, která stála přede mnou. Začala jsem úplně zuřit, neboť jsem zrovna měla ještě hodně věcí na práci a taky jsem to dotyčnému dala pěkně sežrat. Nechápavě na mě zíral a myslel si svoje. To mě vytočilo ještě více, opustila jsem frontu a šla jsem na vrátnici, kde jsem postaršímu pánovi vysvětlovala, co se stalo. Po mém vyprávění se pousmál a řekl, že s tím nic neudělá, když někdo předbíhá a řekl, že mám ještě dost času, když jsem tak mladá a že si tu frontu mám vystát. V tu ránu jsem se otočila na podpatku a odešla jsem, vrátila jsem se až za dva dny ve středu hned ráno mezi prvními.

Tento zážitek se udál v roce, kdy bylo možno poprvé uplatnit společné zdanění manželů. Byla jsem vybavena informacemi z tisku a TV a po dlouhém utrpení jsem doma vyhotovila obě varianty - tj. společné zdanění, i běžné daňové přiznání , tak, jak se dělalo dřív. Nebyla jsem si jistá, zda jsem se dopočítala správně, šla jsem tedy poprosit o konzultaci na finanční úřad. "Moje" úřednice - správcová mých daní byla viditelně zaskočena, a bránila se slovy "Ale já jsem ještě nebyla na školení...". Když se odvážila na společné zdanění podívat, tak prohlásila: "Vy to máte ňáký divný. Jak jste na ten výsledek přišla?". Třesoucím se hlasem jsem se snažila obhájit svůj postup výpočtu, když tu se vložila se svým slovem do pranice druhá úřednice. Tvrdila, že s kolegyněmi zkoušely oba postupy, a že běžné daňové přiznání vychází finančně výhodněji než společné zdanění, a tudíž se nemám se společným zdaněním ani trápit, natož ho podávat. Kdybych uvěřila jejím slovům, okradla bych svoji rodinu o cca 6 tisíc ( o tolik vycházelo výhodněji společné zdanění). Tvářila jsem se udiveně, tak úřednice telefonem sehnaly kolegyni, která zřejmě na školení byla, neboť s pomocí jakéhosi sešitu konečně potvrdila, že společné přiznání, které údajně"bylo nějaký divný", je spočítané dobře. Ale ještě nebylo všemu konec. Můj manžel měl totiž trvalé bydliště jinde než já, tudíž spadal pod jinou pobočku tohoto finančního úřadu. Úřednice tuto situaci nedokázala vyřešit, takže nakonec mi všechny papíry vrátila, ať je přinesu za měsíc, to už bude pobočka, která eviduje mého manžela, zrušená, a já i manžel budeme spadat pod stejnou pobočku, což je ta, na které jsem tyto informace dostala. Na závěr si neodpustím podotknout, že před lety jsem na tomto FÚ žádala o práci, a nedostala jsem ani odpověď. Teď už to chápu, neboť vidím, že mají jiný pramen lidských zdrojů...P.

Moje první návštěva FÚ přestěhovaného do nové budovy byl horor. Byla jsem tam o prázdninách, nikde nikdo. Dlouhé chodby se pořád točili dokola první patro, mezipatro ááá ... udělala jsem pár koleček pomoc! Moje kancelář měla popisku, která nebyla na otevřených dveřích vidět, takže nejsem tak blbá, vždyť tu procházím už potřetí. Musíte si dojít pro kolek, je to ve vedlejší budově, první patro kancelář ředitele, bože vše jsem si ještě zopákla a pak huráá domů. I přesto, že byly všichni moc milí, letos si vezmu klubíčko a mapu - pro jistotu.

Vzhledem k mému vzdělán :)) a z toho se odvijejici praxe problemy s jednanim na uradech nemam,ikdyz nekdy jsem si take pripadala jak analfabet :)),nejhorší srazka je srazka s b...a i ti jsou na úřadech zastoupeni.Zejmena ted v duchodu zjistuji, ze jiz nejak tu administrativu nemusim, ikdyz mne vlastne zivila. Opravdu nejbajecnejsi Financni urad jsem loni zazila v Libochovicich, takze i zaplacení daní a papirovani kolem toho vykompenzovali vstricni pracovnící a spousta kytek na chodbach :))..

mali sme prenajatú záhradku od babičky zo susedstva - za lacno- ja som jej varilia a prala , za to sme si užívali relax v záhradke,malo to výhodu- dom,kde babička bývala je hned oproti nášmu paneláku. ale babička ochorela na rakovinu a ked sa jej stav zhoršil samozrejme som ju opatrovala,ale neskôr jej bolo treba zabezpečiť 24hodinovú starostlivosť. začala som cez net a telefon hladať vhodné zariadenie. vätšinou ma odbili,stroho a úradnícky. ale pani na sociálnom sa mi posťažovala,že aj ona je bezmocná pri vybavovaní domova opatrovatelskej služby, ako velmi ju to trápi, že nemôže ludom pomôcť- no bol z toho hodinový rozhovor na tému pomoci starým a chorým ludom. neskôr som natrafila na hospic v trenčíne, ktorý patrí cirkvi. tam ma prekvapila milota a súcit a dokonca sa našlo miesto pre chorú babičku. ja som nemala odvahu povedať jej,že ide vlastne umriet,ale vybavila to velmi milo a citlivo primárka a matka predstavená. babičke sa tam velmi páčilo, ked o pol roka umrela prišla sa už ako duch rozlúčiť- boli sme doma celá rodina, ked niekto 3x zaklopal na dvere. otvoril syn, ktorý na duchov rozhodne neverí,za dverami samozrejme nik. aj na psy reagovali - prekvapene hladeli na dvere.inokedy sa tešia - ak je to niekto známy,alebo štekajú-cudzí ludia. hned som si spomenula na babičku,že asi umrela. o hodinu mi volali z hospica,že babička umrela čas sa zhodoval zo zaklopaním. doteraz mi chýba,aj ked sú to dva roky a zistila som,že nie je úradník ako úradník. aj na sociálnych oddelenia a v dd pracujú ludia pripomínajúci bacharov,a velmi zlých,ale sú tam aj ludia, ktorým nie je jedno osud ludí.

Po stresujících pěti letech obnovy památkově chráněného domu, vyrazili jsme s manželem opět na úřad. Odkládali jsme cesta jak se dalo, protože úředníky všichni známe, bohužel. A co teprve potřebujeme-li něco od nich a oni od nás nic. Takový boj je nerovný už od začátku. Leč světe div se! Úřednice se usmála a pozvala nás velmi mile dál. Její kancelář se nepodobala žádné, kterou jsem do té doby navštívila. Ta místnost jaksi kopírovala svou majitelku. Dokázala jí vdechnout útulný ráz. Poradila nám s vyplněním všech formulářů a její dobrá nálada se neměnila. Ta dobrá žena byla veselá, zdvořilá a neuvěřitelně lidská! Dokázala nemožné: díky ní znám úřad, na který se dá narozdíl od šedivého moře ostatních, vzpomínat s úsměvem a radostí. Nabízela by se pointa, že pak jsem se probudila a bylo ráno, ale věřte nebo ne, tohle se opravdu stalo.

Často kvůli své práci komunikuji s celním úřadem. Ale jednání celních úředníků je opravdu neuvěřitelné. Často na mě do telefonu zvyšují hlas, chovají se velmi povýšeně a zřejmě se snaží mě nějak vytrestat za to, že je obtěžuji. Nejvíce neuvěřitelné pro mě bylo, když jsem se jich po telefonu ptala, na kterou adresu zaslat vyplněné JSD (bylo to poprvé a já v tom ještě nechodila) a místo stručné odpovědi mě neustále odkazovali na jejich soukromou firmu, která mi JSD vyplní a vše vyřeší za mě, nýbrž za ne moc krásné poplatky. Když jsem si stála za svým, že si JSD vyplním sama, paní celnice mě skoro uraženě odsekla, že tedy klidně, ale že mi jej taky třeba vrátí, když tam budu mít sebemenší chybičku.

Věřte mi nebo ne, ale bylo mi sděleno, že přímo na X úřadě se jistého dne objevil James Bond. Ne, nebyla to legrace, nejste momentálně v nějaké bondovce, ale byl to fakt. Mne nepotkal, ale prostě otevřel dveře jedné kanceláře a představil se, kdo je.......JB.....a po té byl uveden k šéfovi. Jen nevím, zda předmětnému úředníkovi bylo v této situaci pouze do smíchu, každopádně JB s plnou vážností vyslechl. Z předmětného plyne, že i na úřadě lze zažít něco skutečně neobvyklého. Hezké léto všem !

Na chození po úřadech dle mého názoru nic vtipného není. Pouze úředníci většinou srší ostrovtipem, který bohužel s nimi nemůžeme sdílet...Rada je jediná, pokud možno prchat a úřadům se obloukem vyhýbat :-))

Nikdy jsem netušila, že na finančním úřadu se mohu dozvědět zásadní informaci o svém zdravotním stavu. Jelikož jsem si nebyla jistá, jak správně vypočítat jakousi částku, kterou měla zaplatit moje invalidní 80-letá matka, vydala jsem se do zmíněné instituce. Nejsem osoba psychicky silná a z jednání jsem měla hrůzu. Nebudu líčit celý průběh, kdy jsem si připadala jako peskovaný prvňáček. Když jsem všechno vyplnila a podala podle informací tělnaté úřednice, místo abych si oddychla, začalo mě svědit celé tělo. Nejdříve stehna, pak paže a nakonec hřbety rukou. Během několika málo minut zrudly a pokryly se vydatně kopřivkou. Tím jsem zjistila, že na psychicky náročně situace mohu reagovat tělesnými projevy. Mimochodem, výpočet, co paní provedla, byl nesprávný.

Nedávno jsem chodila po úřadech. Léto je k tomu přece jako stvořené… Šlo to od desíti k pěti, vlastně k nule. To když jsem se ocitla na katastrálním úřadu v Příbrami. Dveřmi veřejné budovy tuhého socialismu jsem vstoupila do čekárny, o které ale nikdo netušil, že to je čekárna. Já se to dozvěděla od paní, která prodává kolky, ale nedává informace. Nábytek na té čekací podestě asi přinesli zaměstnanci z domova, nebo tam možná jen tak nějak zbyl. Pořadové číslo jsem vylovila z krabice od bot na okně, ale na to bych bez paní přes kolky taky nepřišla. S pocitem, že jdu k výslechu, jsem seděla za zavřenými prosklenými dveřmi, snažila se nedotýkat ohmataného pořadového čísla z růžového kartonu a čekala na signál. Pak se přes ty zavřené dveře ozvalo silné zvolání: "Další!" Byla jsem třetí. Po půlhodině jsem se trochu oklepala a začala podávat informace sama. Nikdo z příchozích totiž také netušil, jak to tu funguje. "Paní, tady si vezměte číslo z krabice a počkejte, teď budu na řadě já, pak vy," snažila jsem se. "No to hned nemusíte být tak nepříjemná," odsekla mi na pohled milá blondýnka. Já jsem nepříjemná být nechtěla a ona určitě taky ne. Jen jsme se ocitly v prostředí, kde zřejmě musí být nepříjemný každý. Nevím, v jak velkém šoku byla ona. Já jsem si ten letní den odpustila oběd a pocit špinavých rukou jsem měla ještě večer.