Vánoční čas s sebou přináší zvláštní kouzlo.Vzpomínám na dobu, kdy mi bylo pět let a na Štědrý den jsem se vydala se svým dědou -hajným na procházku do lesa. Bylo to naplánované,aby rodiče stihli veškeré přípravy na štědrovečerní nadílku. V lese bylo jako v pohádce a závěje sněhu dělaly vše takové slavnostnější. Povídali jsme si o Ježíškovi , o dárcí, těšili jsme se na večer.A cestou jsme se zastavili na krátkou návštěvu v domku na samotě u lidí, které děda osobně dobře znal a chtěl jim popřát hezké Vánoce.Zapomněli jsme sledovat čas, takže nás ještě v lese zastihla tma.Tahala jsem dědu, že už musíme domů, abychom Ježíška nepropásli.Když jsme vycházeli z lesa, svitil už na nebi měsíc a částečně jej zakrývaly mraky.Byla to neobvyklá scenérie a moje bujná fantazie začala pracovat a já jsem byla přesvědčená,že vidím Ježíška se spřežením jelenů.Nemohla jsem ani mluvit a když jsme konečně dorazili domů s očima navrch hlavy jsem rodičům sdělovala , co jsme viděli na nebi. A dovedete si představit tu radost, když jsem zjistila, že Ježíšek stihl nechat i u nás stromeček a dárky. Jenže to vše bylo jaksi v pozadí toho největšího zážitku- vždyť komu se poštěstí vidět Ježíška v plné parádě a na vlastní oči?!

Přečetla sjem si všechny příspěvky a zjistila jsem, že vánoce u nás se někdy podobaly... Vyrostla jsem u babičky, která měla kdysi jeden nejsmutnější Štědrý večer,takže ač se snažila, přesto to moje vánoce poznamenalo.Měla jsem 3 děti, tak jsem se snažila jim to vynahradit.Pamatuji, ze jednou bylo tolik dárků , že jsem zapomněla na dárky, ktereé jsem jim dovezla tehdy ještě z NDR a tak jsme měli Štedry večer ještě jednou v únoru.Jjeden Štedrý den jsme procestovali po pohotovostech se synem, který honil bráchu přes skleněné dveře v paneláku, další Silvestr prozměnu ten starší nedopatřením prokopl další dveře.Tak nějak rychle uběhla doba s dětmi,manželem, zůstala jsem sama.Na první vánoce s mým novým současným partnerem jsme se opravdu moc těšila, bylo napečeno, udělaný salát, vše připraveno. Ráno na štědrý den ho odvezli do nemocnice s infarktem, takže jsem prožila předpředloňské vánoce , Silvetr i Nový rok na cestách za ním a od té doby prostě vánoce nějak zvlášť neslavíme. Užíváme si klídku, pohody, zdobím jen truhlíky na oknech, před dům dávám neozdobený stromek v kvetináči a doma pěstuji aurakárii. Takže šťastné a veselé povánoce přeji a hlavně vše nej.. do nového roku všem....

Naše rodina často vzpomíná na Štědrý večer, jehož část jsme s dcerami strávily bez manžela - a to bez toho, abychom si toho všimly. Pod stromkem bylo jako vždy puzzle, tentokrát naštěstí jen s 500 dílky, které jsme my tři hned začly skládat. Manžel odešel ven s košem (rozuměj zakouřit si) a my skládaly. Když jsme před půlnocí končily únavou a chystaly jsme se jít spát, všimly jsme si, že tatínek od rodiny chybí. Byl asi 3 hodiny zaseknutý ve výtahu, což jsme zjistily až při zkoumání, kde by mohl být. Bohužel na Štědrý den večer nikdo s odpadky ani nikam jinam z obyvatel domu nešel, a tak jej nikdo dřív nevysvobodil... No, "nepřála" bych Vám pak to udobřování. :-)

Letos se mi do vánočních oslav nechtělo. Děti byly daleko. Byli jsme sami s manželem, a tak nějak jsme stávkovali. Ani sníh nenapadl a vánoční šílenství na nás nedoléhalo. Dohodli jsme se, že nic slavit nebudeme a dárky si také dávat nebudeme. To co potřebujeme máme, a to co bychom chtěli, na to zas nemáme. Ale vydrželi jsme to jen do Štědrého dne. Na procházce jsme si nakonec koupili maličký roztomile ozdobený umělý stromeček, od sousedů dostali čerstvě nařezané větve do vázy, pak jsme koupili ještě bramborový salát, řízky a lístky do kina, které jsme si dali pod stromeček. Byl to nejpohodovější a absolutně nestresující Štědrý večer od dob mého dětství.

Loni v předvánočním čase jsem byla ve víru vánočního nakupování, když mně zapípala SMS. Když jsem ji zkontrovovala, zjistila jsem, že je to nějaká zbloudilá SMS. Dále jsem se věnovala nákupům a když jsem dorazila domů, zjistila jsem, že stejný odesíltel se diví, proč mu jeho kamarád neodepsal. Přišlo mi ho líto, aby si nemyslel, že se na něj kamarád zlobí, proto jsem mu odepsala, že ty SMS přišly k jinému adresátovi. Poděkoval mi, napsal, že psal SMS přes internet a že ho nějak ta SMS brána zradila. Byl moc rád, že jsem mu to dala vědět. Potom mi popřál k Vánocům a touto zatoulanou SMS vzniklo naše přátelství na dálku po netu a přes SMS, které trvá už od loňských Vánoc. Moc si rozumíme a slíbili jsme si, že se v letošním roce také navštívíme.

Jednou před Vánoci přišla za mnou dcera, jestli kluk, se kterým chodí, by mohl být na Štědrý den s námi. Nebylo mi to divné, protože býval víc u nás než doma. Sice jsem si myslela, že mohl být se svou rodinou a pak přijet k nám, ale... Dopoledne se někam vytratil, pak přišel s taškou a rychle si ji schoval... Já také někdy nakupuji dárky dost pozdě, ale na Štědrý den ještě nikdy. Při štědrovečerní hostině byl celý bledý, ruce se mu klepaly, říkala jsem si "tak hochu, teď je ti smutno, že nejsi doma". Pak přišlo nadělování dárků. Když už byl rozbalen ten poslední, můj nynější zeťák odešel vedle, přišel zpět, ruce za zády, zase celý zelený, koktal "já mám ještě dárky". Dal mi kytku a řekl si o ruku mé dcery. Pak se zeptal i manžela, tomu dal šampus. Dceři dal také kytičku a zásnubní prstýnek. konečně jsem pochopila, proč se chudák celý večer tak klepal. Chystal si řeč a měl trému, ještě že mu nezaskočila kost z kapra. Šampus jsem hned otevřeli, manžel donesl ještě slivovici a oslavovali jsme až skoro do půlnoci. Oslava se tak vydařila. že když se manžel konečně zvedl, byl tak hotový, že vrávoral a šup, už byl ve stromečku. Opatrně jsme ho vytáhli. Nejdříve jsem mu chtěla vynadat, ale když tam tak stál, na sobě řetěz a třásně, všichni jsme se rozesmáli. Mladí pak se šli projít a manžel, že prý půjde na půlnoční. Nikdy jsme na ni nechodili, jenže on, posilněn alkoholem, chtěl si někam vyrazit. Honem jsem ho přemlouvala, ať to nedělá. Nedovedu si představit tu ostudu v kostele, kdyby tam spustil - Hospůdko, hospůdko maláááááá, hospůdko začouzenáááá...

tak na tento štedrý den nezabudnem určite- mám 5 detí rôzneho veku. moja 14-ka vyčistila škrečkom klietky, podvečer ešte zbehla vyniesť do kontajnera igelitky na boku kontajnera visela igelitka a v nej ozdobná puška, vyzerala ako naozajstná starožitná. dcérka pušku dotrepala hore- starší syn má rád pušky, nie že by ich zbieral,ale číta si o nich a pozerať s nim vojnový film je ako pozerať ho z inštruktorom strelnice- poskytuje nám technické info napriek našej vôli:-)).ešte pred večerou si spomenula,čo za nález má na balkone - tak šli na obhliadku. ozvala sa rana- ale kedže miestni pubertáci mali už silvester, dáko som jej nevenovala pozornosť. len zrazu synátor dohopkal na jednej nohe do izby,že ho dcéra postrelila. vo mne by sa krvi nedorezal- nohavica roztrhnutá, krv začala pomaly striekať, v nastalom zmätku sa manžel postavil zo zmetákom do obývačky, synova priatelka nariekala v predsieni a jediný kto nestratil duchaprítomnosť sme boli my traja- moje najmladšie deti a ja. akosi som oslepla a nenašla škrtidlo,tak som nohu stiahla šálom, podla pokynov záchranarov som ranu zapchala uterákmi, najmladšie deti dávali vodu a obklady. jednou rukou som držala ranu, druhou rukou som fackala kolabujúceho syna a ešte mala na uchu nalepený mobil- sanitka meškala, ani netrafili. krvi bolo cez pol obývačky. po polhodine konečne prišli zachránari, pochválili moju prvú pomoc a nechali nás na pospas velmi nepríjemným policajtom, ktorí si mysleli,že dcérka sa pokúsila brata zabiť - a ona chúda sa tešila,že nález je atrapa a syn bude mať nad postelou zavesenú ozdobu. kto mohol vedieť, že je to funkčná starožitná brokovnica a ešte k tomu nabitá. do polnoci sme boli na výsluchu ako podozriví. večera vychladla, darčeky ostali nerozbalené a syn sa z nemocnice vrátil až o mesiac. naštastie všetko dobre skončilo, okrem veľkej jazvy a nového exemplára v policajnom múzeu neostalo po smutnom štedrom večeri nič,len spomienky. ale nikomu neprajem taký štedrý den.

Když byly dceři 4 roky, velice ji zajímalo, proč nám ten hodný Ježíšek vlastně ty dárky nosí. Rozhodla jsem se zapůsobil coby vzdělávající matka a přiměřeně dceřině věku jsem jí odvyprávěla historický příběh o Ježíšovi. Vyprávění jsem zakončila tím, že Ježíš byl celý život dobrý a ještě dnes obdarovává hodné děti, aby dcera nepřišla o kouzlo tajemného. Odpoledne již k nám dorazili prarodiče a babička se rozhodla vyprávět dětem o Ježíškovi. Bohužel s ohledem na věk dětí pojala vyprávění spíše pohádkově, zapojila i soby a saně s dárky. Dcera ji chvíli poslouchala, pak se zatvářila velice opovržlivě a babičku usadila větou: "Babi, kdyby to bylo takhle, tak by snad bylo lepší, kdyby ho ten Herodes našel." Babička byla překvapená víc, než kdyby nám na zahradě přistál Ježíšek i se stádem sobů.

Tato příhoda sa nam stala, když už deti nechceli verit tomu, že dárky nosí Deda Mráz. Tak jsme se s nima dohodli, že celej den nevstoupime do obejvaku kde byl stromeček, aby jsme je tam pak nemohli vložit. Samozřejme jsme se dohodli se sousedom, že necháme otevřené okno, aby mohl dárečeky naskladat pod stromek. Avšak na večeři k nám prijela ai tchýne a ta si šla odložit kabát do obývaku a zdalo se jí tam příliš chladno, tak zavřela okno. My jsme o ničem netušili. Spokojeně jsme se navečeřeli a deti očakávali odhalení jejich života. Največší překvapení nastalo, když sme otevřeli dvere a prostor pod stromečkem byl úplne prazdnej. Deti se sklamali a my ješte víc. Ale hned sme to uvedli na správnou míru.. ,, A jak sa tady asi měl dostat, když okno je zavřeté??“. Tak sme se dohodli na opakovanej večeři, suseda sme znovu poprosili o menší službičku. Na druhej pokus bylo všechno dokonalé. Darčeky na správnem míste a ešte sme tam objavlili ospravedlňujúci dopis od Dedu Mráza. Takhle sme obnovili Vánočního ducha v našich detech a od tehdy starostlivě kontrolovali před štedrou večeří okno.

Někdy kolem r.1955 dostal tatínek poukaz na rodinnou dovolenou ve Vysokých Tatrách. A právě v období vánočních svátků. Takovou příležitost jsme si nemohli nechat ujít! Natěšeni na zážitky jsme jen zběžně pár dní předem jako děti dostaly dárky, i stromeček byl ustrojený. Zatímco se ostatní horečně připravovali na Štědrý den, my jsme stejně horečně balili. Štědrý den jsme prožili ve vlaku. Po příjezdu do zotavovny nastalo půjčování lyží a saní. Já a tatínek budeme lyžovat, maminka s malým bráškou sáňkovat. Jak jsme byli po cestě unavení, tatínek si vypůjčil dvoje svázané lyže, kratší a delší, a šli jsme se najíst a odpočívat. Pozdě jsme zjistili zradu lyží: dlouhé byly s vázáním pro malé boty, kratší byly OBĚ LEVÉ! Výměna za jiné možná nebyla, i tak se na všechny nedostalo. Takto "vybaveni" jsme další vánoční dny lyžovali, zprvu na loučce a pak jsme si troufli na sjezd pod lanovkou na Skalnaté pleso. Stopa byla vyhrnutá a vyjetá jen pro jednoho lyžaře, bariéry sněhu po obou stranách úzké cesty byly tak vysoké, že se ani nedalo pořádně spadnout, jen se odrážet do stran. Tímto koridorem jsme se umláceni dostali dolů. Co by se tenkrát dalo očekávat od lyžařů z Polabí! Sáňkovat prý taky nešlo, úprava svahu se nedělala. Jeden den jsme se všichni rekreanti vypravili lanovkou na Lomnický štít. Jenže! Dojeli jsme na Skalnaté pleso a odtud po menších skupinkách měla následovat cesta jinou lanovkou na vrchol. V několika málo okamžicích se zvedla sněhová vichřice. Byli jsme jako v mléce. Čekali jsme dlouho a netrpělivě se vyptávali personálu, jak to asi potrvá. Prý - jsme na to zařízeni, ve sklepě si půjdete pro matrace na spaní, jídlo taky máme... Až k večeru se bouře utišila, byla však spadlá lana a než vše opravili a zkontrolovali, bylo šero. Jak rádi jsme nastupovali do kabiny lanovky, ač v nás byla malá dušička! Za tmy jsme dorazili do své zotavovny. Další dny nám přinesly už jen procházky s horským průvodcem i trochu toho "lyžování". Na Lomničák jsme se raději dívali zezdola. Po mnoha letech jsme si s manželem na tato místa zajeli znovu v létě s vnučkami, ty z toho měly ale jen legraci a... "Babi, povídej, jak jste jeli z toho Lomničáku.Chacháááá...!"

Tyto vánoce byly bezva... Otce odvezla před vánocemi záchranka,vánoce trávil v nemocnici a je tam dodnes,matku fyzicky napadl soused kvůli psovi(pudl - štěká...),takže málem leželi v jednu chvíli v nemocnici oba dva(stalo se to matce přede dveřmi bytu,když šla za otcem do nemocnice...). Tak jen doufám,že se situace "na posraného spadne i záchod" v novém roce v dobré obrátí.

Já si pamatuji na jedny Vánoce z dětství, když jsem byla asi desetiletá. Moje sestra chytila zrovna na Vánoce neštovice a celé svátky vypadala jako puntíkatá beruška - jak měla všechny pupínky přetřené tekutým pudrem. A už od té doby mi rodiče tvrdili, že jsem byla pěkně mazané a vychytralé děťátko. Už jsem na sobě několik pupínků také objevila (avšak nikomu jsem nic neřekla), protože jsem se těšila na náš rodinný zvyk, kdy jsme vycházeli na večerní vánoční vycházku městem a počítali jsme, kolik uvidíme rozsvícených stromečků v oknech. Až na té procházce jsem rodičům řekla, že se mi nezdá pár pupínků na bříšku, protože jsem si byla jista, že už procházku se mnou dokončí a neodvedou mě hned domů. Město jsme doobešli všichni společně a neštovice to samozřejmě taky byly.

dcera má pětileté dvojčata a když už jsou to velcí kluci tak jim slíbila,že na silvestra je o půlnoci vzbudí aby si mohli s námi připít dětským šampańským,před půlnocí je vzbudila,ale problém sklenice se rozhodla že se nedá otevřít,tak to bylo bez přípitku,ale viděli světlice a velmi se jím to líbilo,ráno když jím přijel tatínek z noční,tak musel pracně otevřít láhev,ale povedlo se i když na druhý pokus

Moje kamarádka Ála nesnáší Vánoce. Má na ně z dětství ošklivé vzpomínky. Její maminka tak důkladně uklízela a připravovala "šťastné Vánoce", že je Ále dokonale znechutila. Tak se moje kámoška rozhodla, že před Vánocemi uteče, a kam? Nejlépe do tepla, kde si na ně ani nevzpomene. Zakoupili s manželem a synem zájezd do Egypta a lebedili si, jak se vyhnou předvánočnímu běsnění. Když konečně přistáli na letišti v Egyptě, zůstali jak zkoprnělí - letiště plné Santa Clausů, všude zněly vánoční písně, dokonce tam byl i umělý sníh. To se jim tedy nepovedlo. Snad jen ten kapr tam byl nahrazen nějakou exotickou rybou, jinak Vánoce jak od maminky.

Štědrý den jsme měli trávit u rodičů, proto jsme se rozhodli dát dětem dárky už ráno. Počkali jsme až usnou, pak jsme dárky zabalili a celou tu hromadu přesouvali pod stromeček. V tom na nás v pootevřených dveřích koukají vykulená očička pětileté dcerky. Rozespalost a překvapení jí naštěstí neumožnilo přemýšlet, odkud jsme ty dárky tahali a její hlasitá radost, že už přišel Ježíšek, vytáhla z postele i mladší dceru, takže letošní rozdávání dárečků proběhlo o půlnoci. Rozbalování je ale natolik unavilo, že zase brzy usnuly, se všemi dárky v posteli a s úsměvem ve tváři.

Nejkrásnější zážitek z vánoc jsme měly se sestrou letos. Dárek jsme si musely najít a tak jsme po zahradě běhaly sem a tam, abychom našly vzkazy s indiciemi, kde se dárek nachází. A kde jsme ho nakonec našly? V psí boudě!

Každé vánoce se nám vybaví první vánoce dcery, která když poprvé uviděla rozsvícený stromeček a pod ním zabalené dárky, tak se prostě jen rozkročila a beze slova se počurala......bylo to tak bezprostřední vyjádření úžasu. Pro někoho nuda, ale je jí už 16 let a dodnes jsme na to nezapomněli..